Tak! Dneska jsem se rozhodl, že se konečně usměju na mamku, ať jí mezi tím vším kojením udělám taky radost :-)
Vybral jsem si k tomu svoje oblíbené místo - přebalovací pult. Mám tam "svůj roh", kde jsou extraspeciální fleky, na které rád koukám, rád si je prohlížím a zkouším se po nich natahovat.
Teda já už se uculuju od doby co jsem se narodil, to zase jooo, přece nejsem žádný morous /dokonce už mám i fotečky/, ale ani jednou to zatím nebylo cílené a ještě jsem se neusmál na nikoho konkrétně, jen tak sám sobě pod vousy - nějak si to na tu premiéru nacvičit musím ne? :-)
Maminka, tatínek, babička i děda mi při přebalování vždycky povídají něco hrozně zajímavého, např. mi sdělují novinku, že mě právě přebalují nebo že jsem celej pokakanej :-) Jako bych to sám moc dobře nevěděl, že?!
Počkal jsem si až mě mamka přebalí, omyje a převlékne /hi - no coco, přece nebudu v jednom oblečku déle než 3 hodiny, stejně jich mamka nakoupila pro regiment/ - přece se na ni nebudu usmívat celej potentononc.. ;-)
A když mě mamka převlékla, přestal jsem se soustředit na svůj oblíbený flek na zdi /ale fakt děsně nerad, protože by mi taky mohlo něco utéct/ a soustředil se na flek ve kterém jsem poznal maminku, která mi pomohla a naklonila se ke mě co nejblíž, povídala, usmála se na mě a já se na ní koukal a koukal a v tom jsem se USMÁL taky! No to byste měli vidět, máma se celá rozzářila a v tu chvíli jsem měl pocit, že budu muset přebalovat já ji :-) No a pak honem vzala kameru a asi půl hodiny mě přemlouvala, ať se usměju ještě, že to ukáže taťkovi - tůdle! Dělal jsem jako by se nechumelilo a vrátil se ke svému oblíbenému programu a už jsem se od pozorování hry světla a stínu neodtrhl. Tedy do chvíle kdy mě její přemlouvání přestalo bavit, tak abych ji zabavil něčím jiným než kamerou, začal jsem pro jistotu děsně řvát. A ono to vážně zabralo! ;-)
Náhledy fotografií ze složky Moje úsměvy :-)